Pohádka druhá
„O jednom petrklíči“,
kdo ví, zda pravdu líčí?

Byl jednou jeden zelený les. Byla zima, všude byl sníh. Pod sněhem se začaly domlouvat kytky, že chtějí ven z hlíny, podívat se na svět. „Už je načase, zavoláme Jaro“. Zavolaly Jaro. Jaro přišlo, rozpustilo sníh a kytky mohly s úlevou ven. Sněženky vylezly první. Ještě nebyl sníh úplně pryč, ale hlásily dolů do hlíny: „Už můžete! Už je tu jaro!“. A tak jedny kytky za druhými vystrčily své lupínky a květy. Společně se radovaly, jásaly a švitořily, kde je co nového. Mezi nimi byly i petrklíče. Mezi petrklíči rostl jeden, co se taky radoval, ale nějak ho to přestávalo bavit. Začal si všímat, že se s ním ostatní petrklíče přestávají bavit, dokonce si z něj dělají legraci a posmívají se mu. A on netušil, proč. Až jednou jedna včela mu řekla, že má jinou barvu, že „je modrej“. Nejen modrej, dokonce že prý hraje barvami od růžové přes fialovou do tmavomodré. On sám na sebe neviděl a v lese jak víme nejsou zrcadla. Taky bylo divné, že to ta včela vůbec věděla: „Tahle musela být barvoslepá! Tedy vlastně barvovidná! Normální včela přece tolik barev nevidí. Nebo jo?“. Ale ať to bylo jak bylo, i když už věděl důvod, proč se s ním ostatní petrklíče nebaví, moc mu to nepomohlo.

Tou dobou přišla do lesa babička kořenářka, která hledala lék pro svého dědečka kořenáře. Dědeček kořenář se roznemohl a babička si myslela, že umře. Chodila po lese a hledala. Petrklíč koukal, že babička asi něco hledá, ale říkal si, že určitě nehledá jeho, a zesmutněl ještě víc. Ale babička, jak ho uviděla uprostřed paloučku žlutých petrklíčů, zajásala. Přiběhla k němu a s láskou ho jemně obrala o pár lupení. Petrklíč byl tak překvapený, že skoro nic necítil a rád babičce těch pár lupínků věnoval. „Tak konečně si mě někdo všiml! Konečně jsem pro někoho užitečný!“

Co ale petrklíč netušil: babička přišla domů a z těch lupínků každou chvilku vařila čaj svému dědečkovi a ten byl za týden zdravý jak řípa! A babička si pochvalovala. Byla ráda, že našla místo, kde roste ta bylinka, která pomáhá lidem. Ten modrý totiž nebyl petrklíč. Byl to plicník lékařský.

Dobrou noc.